Listopad 2010

A lot of retouches

27. listopadu 2010 v 9:53 | M o o* |  Retouches
Nikdo se na můj dotaz neozval...
No není se čemu divit. Nevadí. Přejdeme to bez povšimnutí... 

 Takže... Po dobu co jsem měla blog mimo provoz, jsem ovšem grafičila... Vyhrabala jsem pár retuší, které v mém počítači čekaly na zveřejnění. 

Pod perexem se můžete na několik prací podívat... 
Některé povedené, některé méně... No však sami můžete zhodnotit.


Ano či ne?

19. listopadu 2010 v 14:59 | M o o* |  Co se jinam nevešlo...
Takže vážení...

 Stojím před dalším pokrokem. Učení mě sice stále pohlcuje tak, že jsem vycuclá jako nějaká bobule z které zbývá jen slupka, ale stejně si říkám, že bych to mohla udělat.

Přemýšlím nad obnovou AFFs a grafiky. Upustila jsem od ní tak dávno, že Photoshop na mém počítači je už jistě značně zrezivělý a nemůže se dočkat až ho po několika měsících zapnu.

Nevím, prostě nevím.
Pokud by se tedy někdo našel a stál by o spřátelení, či o mou grafiku, nebo jen na můj blog rád chodí, nechť zanechá pod tímto článkem koment.


Nechám to projít svojí hlavinkou. Zatím adios, M o o* 

16. 11. 2010

16. listopadu 2010 v 18:17 | M o o* |  Příležitostní deník.
Hoj, hoj, hoj!

Brrr! Ano, to jediné se dá říct na dnešní den. Aspoň co se počasí týče. Dešťové kapky vás na každém kroku doprovází už od samého ráda a vy pokud nemáte deštník či nejste milovníci padajících kapek, neustále vyhledáváte nějakou stříšku nad hlavou, která je zachytí a vy dojdete domů s relativně suchou hlavinkou. Společnost jim dělá studený vítr svištící kolem vás takovou rychlostí a tak surově, jako by chtěl utéct snad před nějakým zločinem či co...

Už to začíná. Dneškem jsme se nadobro rozloučili s teplými dny a jásavě přivítali zimu. Já mám zimu vlastně docela ráda. Lyžování miluji, sníh taky, koulování je něco, při které se snad všem na obličeji rozzáří úsměv a vůbec celá zima je kouzelná. No, docela si to protiřečí co? Každé období má prostě svoje kouzlo. Zima ho má v podobě krajiny dokonale přikryté pod bílou peřinou, sněhových vloček tiše dopadajících na naše kulichy, večerů při kterých vás to prostě láká vydat se jen tak projít a poslouchat křupání sněhu pod nohama. A to nejhlavnější - Vánoce! Někdo je nesnáší, někomu nevadí, někdo na ně nedá dopustit, ať už z jakéhokoli důvodu. Ale nebojte, na ty je ještě čas...

 Co bych řekla k dnešku? No. Zjistila jsem, že jsem se odmilovala. Neúmyslně, nečekaně a přesto ano. Je to dobře? Nejspíš ano. Nemělo to cenu... Co se týče hodin strávených ve škole, tak to bych raději pomlčela. Některé předměty prostě nenávidím. Některé učitele nenávidím. Hlavně ty, kteří jsou tak nespravedliví a myslí si, že na vás vyzráli a radují se snad z každé věci, kterou uděláte špatně. Bohužel to tak vážně je. Dále mě také prostě vytáčí ty nesmyslné úkoly. Ne, ne, ne. Nebudu se rozčilovat. Dnes mám skvělou náladu, tak si jí nebudu kazit.

Úúú, jak tak koukám, zase se tenhle článek chýlí k tomu, aby se zařadil mezi ty slabé. Přejdeme tento fakt bez zastavení a vesele pokračujeme dál...

Hm, dál? Kam dál? Zítra je volno. Sláva! Takhle by to mohlo být pořád. Zvlášť při takovémhle psím počasí.
Na jednu stranu nevím proč jásám, jelikož celý den asi strávím ponořená do větiček, příkladů a vzorečků napsaných na těch papírech značně se rozpadajících a poničených od několika ročního používání studenty. Student... Slovo na které bych někdy plivla. 

 Asi už to zakončím... Venku vesele bubnují kapky do skla a možná nechtěně se řítí na konec okenní tabulky, v mém pokoji svítí malá lampička, která se k nám vloudila teprve nedávno a mě láká představa toho, že bych si mohla ohřát zkřehlé prsty o hrníček horkého čaje.

 Neumrzněte, přežijte případné chřipajzny a někdy zase na viděnou, M o o*

Spěšně, zmateně, nesmyslně...

15. listopadu 2010 v 20:32 | M o o* |  Příležitostní deník.
Buďte pozdraveni!

No... Jak začít? Mé myšlenky se ztrácejí v nekonečných kruzích opakování se a já jen z povzdálí přihlížím, jelikož nějak nevím co s tím dělat. Jednoduše jde všechno někam pryč, kde se to nenapravitelně kazí. Všechno je teď prostě špatné. Všechno. Nic se mi nejeví jako záblesk naděje na lepší období. No jo, puberta. Pochody vaší mysli vás natolik pohltí, že se v nich ztrácíte a sami sebe nechápete, což byste nejraději zašlápli! Teda minimálně já ano...

Hm, krásný... Tak strašně bych všechny moje myšlenky chtěla zachytit mezi tyhle písmenka, ale prostě to nejde. Nejdou pochytat. Jsou zmatené, nesourodé, neuspořádané, pubertální... Klasický projev. Myslím si, že mě nikdo nechápe, nikdo mi nerozumí, nic není pěkné. Nálada se mění ze dne na den, co ze dne na den! Z minuty na minutu! Puberta! Tak moc to slovo nesnáším! Všechno se ve vás vzbouří a mermomocí se snaží o to, abyste se cítili mizerně a nic vám nebylo jasné. Tolikrát jsem si říkala, že moje puberta není tak hrozná. Ale jak vidím je. Aspoň v tomhle směru ano...

Pomoc! Těch myšlenek jsou milióny! Chtěla bych ti zatracené mršky poskládat v jeden krásný, pochopitelný celek. Ne, oni prostě nechtějí a nevzdají se. Budou vás dál užírat a vytvářet ve vás chaos. Zajímalo by mě, kdy tohle všechno odplave a vrátí se mi do hlavy pořádek a v mém životě vyskytne skulinka štěstí. Doufám že brzy.

Tak, nechám toho. Nemá to cenu. Vlastně ani nevím, o co jsem se tu snažila... Pro několik málo lidí, jsem zde ukázala názorný příklad naprosto nesmyslného článku a něčeho, čemu se říká žvásty pubertální husičky...

Loučím se s vámi prozatím s tím, že dál se budu snažit už jenom o srozumitelné články a pokusím se o zkrocení zlé mučitelky - puberty.

Aloha, M o o* 

8. 11. 2010

8. listopadu 2010 v 19:00 | M o o* |  Příležitostní deník.
Buď pozdraven, znovu sychravý podzime, chvalně vítající zimu!
I vy, to nepatrné množství čtenářů.

Ano ano, je to tak. Podzim se nám znovu, po své krásně teplé a bezvětrné podobě, vrátil ke své mokré a studené tváři. Člověk už to ani tak nevnímá. Bere podzim tak jak je to pro něj typické. A je to dobře. Na co si přidělávat starosti tím, že je podzim malý zlomyslný červíček, který se nám svými ranními mrazíky a studenými kapkami deště zavrtává pod kůži? 

Dnešní den jsem ve škole přežila vážně jen tak tak. Ani nevím proč, ale nějak se v tom prostředí, sálajícím učením a vědomostmi, necítím dobře. Nevím čím to je. Vážně ne. Ale zjišťuji, že se čím dál tím víc těším domů. Stačí mi i to, když hrdě otevřu dveře a konečně se nadechnu čerstvého vzduchu. Pro mnoho lidí zřetelně pochopitelné.

Když jsem se dnes dostala na autobusové nádraží, těžce jsem dosedla na kovovou lavičku, jenž byla značně studená, ale já vážně neměla náladu na to, ještě půl hodiny postávat v dešti a držet při tom deštník nad svou snící hlavinkou. Tu a tam jsem pozorovala lidi, procházející kolem jízdních řádů a zmateně hledající správný autobus. Jen to přijel ten můj, usadila jsem se do koutku k topení. Chvíli jsem pozorovala kapky deště, tiše dopadající na okno, přes které bych je stejně neslyšela, jelikož autobus uháněl značně vysokou rychlostí, chvíli zase vnímala barvy krajiny a listů stromů, se kterými vítr dosti mával div že je neutrhl a oni nespadly do blátivé louže. Na posledních pár stovek metrů jízdy autobusem, jsem se zamyslela nad realitou. Není příznivá. Není. Nějak se všechno žene zběsilou rychlostí do propasti a nemá moc velkou šanci na to, se někde zachytit. Vypadá to bledě a já nějak nemám sílu ani chuť s tím něco dělat.

 Nevím, chtěla jsem napsat nějaký smysluplný článek. Jak tak na to ovšem koukám, moc se mi to nepovedlo. Nechci být konkrétní. Co kdyby si to přečetla nějaká fúrie ze třídy ne? 

Takže to shrňme... Přátelství je u mě na štíru, láska jakbysmet a učení o tom radši nemluvím.

Pozdravujte svou fantazii a někdy jí popusťte uzdu. Pomáhá to. Vážně! 

Vaše téměř zmrzlá, rýmou zasažená a značně snící, M o o*

1. 11. 2010

1. listopadu 2010 v 17:02 | M o o* |  Příležitostní deník.
Ou, zdravím vás!

No, co bych k tomu asi tak řekla? Nenapsala jsem dlouho z jediného prostého důvodu: nebylo co. Můj život během pár posledních dnů (týdnů) nezaznamenal nic moc převratného a já si mohla užívat poklidného bytí.

Řekla jsem si, že už je asi na čase zase něco sesmolit. Hm, no, i když to nikdo nečte. Nevadí.
[17: 10 - Edit: Jelikož mi moje velmi puntíčkářská a důsledná kamarádka nakázala, abych změnila ten fakt, že to nikdo nečte, tak tedy: Hm, no, i když to čte jen jeden člověk. ;)]

Během podzimních prázdnin jsem opravdu nic moc nedělala. Důvodem možná bylo to, že jsem se opravdu necítila dobře a přepadla mě asi naše stará známá podzimní chřipajzna, či možná pouhý fakt, že jsem líná. I to by mohlo být ono. Školu jsem absolutně vypustila a ani prstíčkem jsem se k ní nepřiblížila. Jo, tohle je lenost. 

V sobotu jsem jela na hřbitov. Tam kde pokojně odpočívá skoro celá moje rodina, ta, která mi byla nejmilejší. Pobyla jsem si tam docela dlouhou dobu a hodně pobrečela. Zavzpomínala a slzami nechala aspoň na chvíli odplavat všechny myšlenky. Dušičky jsou takový svátek, kdy všechny hřbitovy, křížky, různé pomníčky začnou sálat tím, že na své bližní nikdo nezapomněl a opravdu je má pořád v srdci. Nevím čím to bylo, ale něco mě doslova lákalo se jít jen tak podívat po hřbitově. (Promiňte za tohle depresivní téma, ale nikomu by to nemělo být cizí...) Procházela jsem se uličkami, ve kterých bylo plno vzpomínajících lidí opečovávajících hroby. Doslova se to tam hemžilo lidmi, kteří přišli uctít památku zesnulých. Skoro na každém hrobě svítila aspoň jedna svíčička a já si říkala jak je to hezké. Sem tam jsem se zastavila u nějakého toho náhrobku, kterého nikdo nepřišel oprášit a smetla aspoň pár smítek a urovnala dosti poničené umělé kytky. Nevím proč jsem to dělala. Přišlo mi to takové... hm... správné.

Dnes jsem byla ve škole dosti mrzutá, leč bylo po prázdninách, tak unavená a hluboce ponořená do svých myšlenek a snění. Hlas profesorek jsem vnímala hodně vzdáleně. Akutně bych potřebovala vypnout. A to hned...

No, abych to tak shrnula... Momentálně mě naplňují Dušičky, podzim přinášející zmrzlý nos a rýmu, láska, kterou nedokáži definovat a akutní potřeba odpočinku. 

Jdu hodit nohy na stůl, popíjet čaj a snít...

Zastavte se a zavzpomínejte, M o o*
______________________________________________________________________


© Jeanne. - Nepokradeš, vrať se kdykoli.
free counters